Jsou dva dny před dnem D a já si až do teď myslela, že konec roku nějak přežiju. Nikdy pro mne nebyl bolestný, jelikož smutný fakt, že neuvidím dva měsíce mé drahé kamarády byl zastíněn myšlenkou, že se přece zase sejdeme v naší třídě a těch pár týdnů bez nich nějak vydržím. Avšak letošní konec roku pro mne bude bolestnější než kdy jindy. Se svými spolužáky se přece jenom zase uvidím, budu je potkávat na chodbě, rvát se s nimi o místo ve frontě na obědy a o bobky, stát u zábradlí a vyhlížet je, až mi to poleze na nervy. Ovšem, přátelím se i s pár lidmi z devátých ročníků a skutečnost, že některé z nich už nikdy neuvidím mě doháněla k činu užít si s nimi o to víc legrace a skvělých chvil. Díky tomu jsem poznávala další a další, kteří mi přirostli k srdci a já jim. A proto tu byl vždy někdo, za kým jsem mohla přijít a požádat o radu, o pochopení... Pár hádek nebylo vyloučeno a jedna zůstává nevyřešena. Sice vůbec nevím, co jsem tak strašného udělala, ale doufám že se to do konce roku opkusíme oba dva nějak vyřešit, protože nechci zůstat stát před školou, oči zakalené nebeskou modří a dívat se na jeho záda, jak si odchází a ani se se mnou nerozloučí a to už mě nejspíše nikdy neuvidí. Přece jenom, navzájem jsme si radili, smáli jsme se spolu na chodbách, házeli po sobě kolíkama a bobkama, povídali si a rozebírali choulostivá témata a pak se něco stalo. Něco, co se nejspíš stát mělo. Něco, co beru jako zkoušku našeho přátelství. Něco, co nás bude spojovat. Napořád. I když padá pár vět typu nenávidím tě, miluji tě, vy vždy budete vědět, že to dotyčný nebere až tak vážně a za pár dní se s vámi bude opět procházet po chodbě v záchvatu smíchu a radosti. Ale já nechci aby poslední věta, co sjem od tebe slyšela byla "Nenávidím tě"... Padá na mne nostalgie, ve snech si znovu přehrávám scény z našeho přátelství spojeného tenkou nitkou odporu, avšak vše klape. Každý z nás má v sobě něco, co toho druhého odrazuje a nemá cenu se kvůli němu měnit, jelikož nikdo není dokonalý. Buďte tací, jací jste. Já se měnit chtěla, ale nebudu, jelikož ybch si tím opět ubarala na cti a to nehodlám zrovna tuto dobu podstoupit. I když vím, že jsou věci které na mě nenávidíš a já je nenávidím na tobě jako je například přehnaná sebedůvěra, sebestřednost a urážlivost, mám tě stále ráda. Protože pravý přítel je ten, co o vás ví všechno...a přesto vás má rád. Happyend? Možná. Možná se rozejdeme a rozloučíme v dobrém. Možná ne...