Deváťáci v Praze

Deváťáci v Praze

Literárně-historická exkurze do Prahy

Na počátku října se vypravili žáci devátých tříd za pamětihodnostmi našeho hlavního města, Prahy.

Některé jejich postřehy zpracované ve stručných reportážích si můžete přečíst na následujících řádcích..

V nejbliží době Vám nabídneme i další příspěvky, také se můžete těšit na prezentaci z exkurze v anglickém jazyce a samozřejmě na fotografie, jež naleznete ve školní fotogalerii.

Praha - kouzlo pražských uliček
Kateřina Toušková – IX. C
 
Ihned při příjezdu mě uchvacuje ta krása, ta odlišnost. Jsem nadšená.  Vnímám tu něco úplně jiného než v Brně a ostatních městech, která znám. Jistě byste také byli okouzleni tím, jak je celá Praha jakoby „ sladěná“.
Její uličky jsou zkrátka jedinečné. Ještě nikde jsem takové neviděla.  Jsou uzounké s malebnými domečky s bohatě zdobenými římsami. Brzy sice budete proklínat typické chodníky poskládané z ostrých kamenných kostek, které často  tvoří  barevné obrazce, ale přesto půjdete dál a necháte se pohltit tajemnými zákoutími.
Jediné, co mě stále odrazuje, jsou ty davy turistů a neustálý ruch. Když se procházíte pražskými uličkami,   uslyšíte  hovořit hlavně cizince. Chvílemi mám pocit, jako bych ani nebyla v České republice. Každý určitě znáte ten pocit, když si kolem Vás všichni povídají a vy nikomu nerozumíte.
Ale i přes to bych vám návštěvu Prahy určitě doporučila. A pokud už se do Prahy vydáte, ať už sami, nebo se školou, určitě si projděte Zlatou uličku, Kampu a ulici jako je třeba Nerudova, kde jsme bydleli. Budete unešeni, a snad se vám tam zalíbí tak jako mně.

Synagoga plná jmen
Jana Vrbková – IX. C
 
            Opravdu silně na mě zapůsobila Pinkasova synagoga, kterou jsem navštívila minulý týden v Praze.
            Když vstoupím dovnitř, úplně mě ochromí ta kvanta jmen. Lidé, kteří zemřeli. Čeští Židé. Dokážu jen mlčky procházet podél bílých zdí hustě popsaných jmény. Občas utrousím soucitnou poznámku, nic víc udělat nemůžu.
            I většina mých spolužáků je potichu. Jsou zde i jiní návštěvníci. Když si uvědomím, že ti na zdech mohou být jejich příbuzní, sevře se mi srdce.
            Někteří našli mezi jmény měst i svou obec. Jiní zas jména se stejným příjmením, jako bylo to jejich.
            Když se odtrhnu pohledem od zdí, cítím soucit, hrůzu a smutek. Ještě vystoupám po schodech nahoru a čeká mě další citová rána.
            Jsou tam vystaveny obrázky dětí z Terezína. Jejich sny, malůvky… Vidím data, kdy děti zemřely a je mi hrozně z toho, že jim bylo tolik jako mně, nebo byly ještě mladší.
Když vyjdu ven, klepou se mi kolena.